Třikrát Albert Voorn: ohnutí, kontrola a tempo

Třikrát Albert Voorn: ohnutí, kontrola a tempo

Na sklonku ledna již po několikáté zavítal do areálu Equine Sport Center Olomouc renomovaný holandský jezdec, stříbrný medailista z olympijských her v Sydney, Albert Voorn.

Albert Voorn je známý svým revolučním přístupem k tréninku koní a jezdců. Jeho systém, který napříč jezdeckým světem sklízí i kritiku, zakládá na udržení přirozeného pohybu koně a jeho minimálních změnách ze strany jezdce.  Letošní třídenní soustředění by se dalo shrnout třemi slovy: ohnutí, kontrola a tempo.

V rámci prvního dne Voorn účastníkům zdůrazňoval především důležitost vnitřní otěže. Zatímco většina tréninkových systémů vychází z vnější otěže jakožto zdroje opory pro koně, Voorn razí heslo „vnější otěž dává to, co vnitřní otěž bere.“ Jednoduše řečeno, chcete-li točit doleva, použijete jemně levou otěž a pravou otěž koni mírně nabídnete. Tímto je koni dovoleno kopírovat tělem linii kruhu či obratu, zatímco zůstávají jemní a uvolnění, kdežto „silná vnější otěž vytváří silného a ztuhlého koně.“

První skokové cvičení tak bylo navrženo pro zdůraznění a zapamatování tohoto faktu. Po klasickém řádném uvolnění koní, které dbalo i na uvolnění jezdců, byl absolvován kurz s překážkami na kruhu na obě ruce, v jehož rámci jezdci také trénovali krátké obraty;  vše za pomoci vnitřní otěži. Často zdůrazňovanou upomínkou však byla potřebná jemnost nejen obou otěží, ale i všech dalších pomůcek. „Zatímco dáváme zádrž nebo používáme holeň, musíme se neustále snažit, aby naše pomůcky byly co nejjemnější a my v sedle dělali co nejméně,“ hlásal holandský trenér.

Jeho prvotní trénink pomohl mnoha koním k uvolnění a tak byla heslem druhého dne kontrola. Jezdci již zvládli Voornovy základní praktiky a nyní se za jejich dodržení snažili o maximální kontrolu nad svými čtyřnohými partery. Dvojice tak absolvovaly parkur, který byl nejprve rozdělen na části a ztížen o přechody do kroku po každém skoku. Často opakovanou chybou zde byl tlak rukou směrem dolů. „Pokud ruka vytváří tlak směrem dolů, pouze tím dělá koně silnějším. Pokud nás kůň potáhne, ruka tento tlak drží, zatímco udržuje přímou linii mezi loktem a hubou koně. Jakmile kůň přestává tahat, ruka jezdce okamžitě povoluje,“ vysvětloval Voorn. Poté byl celý parku absolvován v kuse. „Po skoku vždy zpomalíme, ujistíme se, že nás kůň netáhne, a poté můžeme obnovit požadované tempo. Přidat na tempu můžeme pouze v případě, je-li náš kůň uvolněný. Snažíme-li se zlepšit tempo u koně, který je ztuhlý a utíká s námi, pouze násobíme již existující tlak,“ dodal trenér.

V neděli všechny dvojice zakončily třídenní učení plnohodnotným parkurem. Během něj bylo stěžejní stálé tempo, neboť „skok je jen další ze cvalových skoků, a máme-li dobré a neměnné tempo, vzdálenost přijde sama.“ Toto tempo měli jezdci jednoduše udržet pomocí vnitřní nohy dopředu, která byla důležitá zejména při zpomalování. Voorn totiž své svěřence učil, že při zpomalování nesmějí dávat holeň, stejně jako v autě nedáváme k brzdě plyn.

Všichni jezdci byli v neděli schopni zachovat správné ohnutí dovnitř kruhu a udržet koně uvolněné a na kontrole, což Albert Voorn obzvlášť ocenil. Po finální nedělní hodině tak konstatoval, že „mu čeští studenti udělali velkou radost.“